Uivatel: Heslo:
Registrace Ztrta hesla

Zmìnit se èi nezmìnit? To otázka. Poradíte?


Jak z mých stránek už víte, v létì jsem se rozhodla založit si pidi vzdìlávací agenturu a jejím prostøednictvím uvést v život smysluplné vzdìlávání zejména v celní oblasti. Ne jen èas od èasu zorganizovat jeden semináø, ale poøádat tyto akce dlouhodobì, systematicky a hlavnì s co nejširším dopadem. Takže dneska uèím dvacetileté studenty, kteøí sice nemají o praxi ani ponìtí, ale na druhou stranu ještì nestaèili zlhostejnìt a svoje myšlení srovnat do kolejí každodenní rutiny a tak jsem jejich pøístupem a nadšením nìkdy doslova vržena zpátky do svého mládí. Na veøejných a také firemních semináøích se potkávám naopak s lidmi z praxe, což mi nedovolí odbornì ustrnout, ale jsem nucena neustále se zajímat o nové vìci a vstøebávat je, i když to kolikrát docela bolí Usmívající se. Souèástí mého snu také bylo vymyslet, naplánovat, zorganizovat, technicky zabezpeèit a èásteènì lektorsky pokrýt celní rekvalifikaèní kurz, abych vrátka do celního svìta pootevøela i lidem, kteøí k nìmu zatím nemìli možnost ani èuchnout. Že se mi podaøilo zvládnout byrokracii spojenou s udìlením akreditace, jsem vám už psala. O motivaci, která mì k tomu vedla, se možná rozepíšu nìkdy jindy. Dnes bych se s vámi chtìla podìlit o nìco jiného. O dva pøíbìhy, které právì s tímto rekvalifikaèním kurzem souvisí. Jak nakonec dopadnou (hlavnì ten druhý), tìžko øíct. Tøeba by k jejich šastnému konci mohl pøispìt i váš názor nebo životní zkušenost.

Pøíbìh první - DANA

Zaèátkem ledna mi témìø ve stejný okamžik volaly dvì ženy, øíkejme jim tøeba Dana a Hana, a zajímaly se právì o tuto rekvalifikaci. Z Dany sršela energie a pozitivní nálada i pøes telefon. V krátkosti mi øekla, že je maminkou na mateøské dovolené se vším všudy, tzn. i s obavami z toho, že až se bude muset vrátit do práce, nebude odbornì stíhat. A jak tak bloumala po internetu, vygooglila si moje stránky a je pevnì rozhodnutá se zúèastnit podzimního bìhu mého rekvalifikaèního kurzu. Ujišovala se, že pro ni budu mít místo a vùbec jsme probraly spoustu dalších vìcí. Bìhem hovoru mi naprosto vyrazilo dech, že Dana je až nìkde od Brna, kurz si hodlá sama zafinancovat, bude muset pomìrnì daleko dojíždìt, zajistit a zaplatit si nocleh v Ostravì a na dva dny v týdnu vždycky zajistit hlídání malé holèièky. Pøesto všechno je odhodlána do toho jít. Její optimismus mì nakazil a díky nìmu jsem pøežila den, který nezaèal zrovna ideálnì a vlastnì skonèil dost fatálnì. Dano, dodateènì vám za to dìkuji.

Pøíbìh druhý - HANA

Krátce na to volala Hana. A taky jsem si vyslechla pøíbìh. O tom, jak ji stávající práce nebaví, jak se cítí nepotøebná, frustrovaná. Kolikrát všechnu energii vynaloží na to, aby ráno vstala z postele, a pak už tøeba na úsmìv nebo dobré slovo nezbývá sil. Uznává, že je protivná i sama sobì, natož ostatním. Ráda by svùj život zmìnila a moje rekvalifikace ji láká. Ode mì žádala ujištìní, že když tento kurz absolvuje, tak její problémy a frustrace zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.

Uffff. To jsem si dala. Letìlo mi hlavou poté, co jsem položila sluchátko. Samozøejmì Hanì žádné takové ujištìní dát nemohu, nicménì mi její pøíbìh ani po 14 dnech poøád nejde z mysli. Není až tak výjimeèný. Kdo z nás nezažil totálnì ubíjející úèinky každodenní rutiny, depresivní beznadìj a plíživou šeï? Ale co s tím? Jak do života znovu vrátit radost, tìšeníèko, barvy, hudbu? Nechci tady opakovat zaruèené rady z internetu, jak z takové situace vybøednout. To nechám na vás. Tøeba jste øešili nìco podobného a vyøešili. Nebo taky ne. Mì na Haninì pøíbìhu zaujalo, že chce tento stav øešit, protože sama se sebou už nemùže vydržet. Že má odvahu vykroèit novou cestou. Investovat sama do sebe. Chu se uèit úplnì nové vìci. Možná si øeknete, co je na tom až tak úžasného? Všechno. Vìøte mi. Mnozí lidé jsou tak svázáni konvencemi a stereotypem a tím zapouzdøení v dosavadním životì, že jenom pøedstava jakékoliv zmìny jim pøivádí deprese èi nábìh na infarkt. Mají naprosto mylný pocit, že na sobì nemusí pracovat, že to, co staèilo pøed 10, 20, 30 lety (dosaïte si podle libosti), musí staèit napoøád. Že do konce života budou žít z jakýchsi pomyslných zásluh a okolí kolem nich bude našlapovat po špièkách. A hlavnì každé slovo a pohled okolí zaèínají úplnì nezdravì analyzovat a považovat za újmu, kritiku èi útok na svou osobu.

Našly jste se? Zamraèený

Ach jo.

Blbé øešení se pøímo nabízí. Uroníte nìjakou tu slzu ve správné chvíli nejlépe pøed šéfem, pøípadnì se uteèete do nemoci …. a máte vyøešeno Mrkající. Z práce vás urèitì nevyhodí. Teda pokud nejsou úplnì bezcitní. Nechají si vás tam na okrasu (teda pokud ještì jste schopny aspoò zdobit Usmívající se) nebo ze soucitu Zamraèený .

Ženy, ruku na srdce!

Je tohle ausgerechnet to, o co stojíte?

Ne????

Vážnì?

Tak v tom pøípadì jistì chápete, proè mi Hana pøišla skvìlá. Ona totiž tuto cestu nezvolila. Nebo možná ano, ale už ji vyhodnotila jako chybnou nebo lépe – štìstí a uspokojení nepøinášející. A tím má nejvìtší problém vyøešen. Udìlala nejtìžší a urèitì i nejbolavìjší krok. Už nadále nechce být doplòkem, na který jsou všichni zvyklí. Každodenní samozøejmostí. Letitým inventáøem. Chce úplnì normálnì žít. Protože to, jak žije v poslední dobì, je nenormální. Potøebuje se, pravda, ujistit, že se dá správnou cestou. Ale už to, že se na ni vydala aspoò v myšlenkách, je skvìlé, protože mnohdy právì samotná cesta je cílem. Ale aby k nìmu došla a neskonèila nìkde v pùli, musí ještì zapracovat na svém vlastním prahu citlivosti. Pokud nechce být vydírající, ufòukanou plaèkou, kolem které všichni chodí po špièkách, musí posunout hranici své vlastní vztahovaènosti tak, aby byla na pøípadná budoucí odmítnutí èi pøekážky lépe pøipravená. Nejvìtší omyl je ten, že nová cesta bude bez pøekážek. Pøímoèará a bez výmolù. Nebude. A pokud Hana bude o svém rozhodnutí neustále pochybovat, døíve nebo pozdìji si do hlavy implantuje myšlenku, že její život nestojí za happy end.

Hani, když se dokážete oprostit od trémy z nejhoršího možného konce, bude se vám opravdu lépe dýchat. A nedušená vlastním strachem ze selhání se budete rozhodovat lépe. Urèitì nemusíte všechno zvládnout dnes. Ale opaèným extrémem je nedìlat vùbec nic. Z vlastní zkušenosti vím, že nemusíme s vnitøním rozechvìním dohlédnout dalekosáhlého významu každé zmìny, kterou v životì udìláme, a pøesto to neznamená, že taková zmìna není dùležitá. Tomu vìøte. Držím vám palce.

Vaše Martina Jiøíková