Uivatel: Heslo:
Registrace Ztrta hesla

Pro dobrou kamarádku bych pøes plot skoèila ...


Mám kamarádku Evu. Takovou, co by každý chtìl. Takovou, která vám pomùže zahrabat mrtvolu, když na to pøijde a jednou se neudržíte Nevinný. A pøitom jsme každá úplnì jiná.

Já nemùžu být bez knih, poezie, zajímají mì vìci mezi nebem a zemí, objevila jsem intuici a pevnì na ni vìøím, vznáším se poøád nad zemí navzdory nìkdy opravdu tìžkým pádùmOna miluje (a když øíkám miluje, tak to v tomto pøípadì není eufemismus Usmívající se) matematiku, fyziku, poèítaèe a jiné zhùvìøilosti a vìøí, že všechno v životì se dá vypoèítat, zmìøit, zvážit a bìda, když to nesedí. Co se nedá vmìstnat do èísel, vzorcù a rovnic, pro ni NEEXISTUJE! NEÈTE a vùbec se za to nestydí!!! Usmívající se Prsí se tím, že první knížku (kromì matematických a jiných úplnì stejnì nablblých skript), kterou si dobrovolnì a s chutí pøeète, bude ta moje, až ji jednou dopíšu Usmívající se. Je schopná každou, naprosto každou vìc rozpitvat a napasovat do nìjaké pøíšerné matematické teorie. Zdobení dortu marcipánem? Normální lidi s tím švihnou do kouta jenom jednou, protože potáhnout Rákosníèka tak, aby byl pìknì hlaïouèký a v oblièeji nevypadal jak Metuzalém a dìcko tak neutrpìlo neurotický šok, to je o zbytky nervù. Ona, rozvalujíc se na židli s nohama na stole a pilujíc si u toho nehty, vás povzbudí ve vaší bohulibé, leè taky nervydrásající èinnosti tím, že vám pìknì plasticky odvypráví jakousi pateorii o hustotì, pružnosti, roztahovaènosti a elasticitì hmoty (rozumìjte marcipánu), srovná to s fondánem (pardon, ona nesrovnává, ona komparuje), a pak, nemoha se na tu hrùzu koukat s prohlášením „jdi od toho, blbe“ vás odsune od válu a za pomoci všech Einsteinových svatých vykouzlí Rákosníèka, na kterého vaše dítì bude s láskou a slzou v oku vzpomínat do smrti smroucí.

Miluje (opìt to není eufemismus) zvíøata a má jich plný byt. Nechal se u ní najít pes, nìjací opeøenci, které nejsem schopna identifikovat, hadi – velcí a slizcí na pohled o doteku nemluvì, krysy (na krmení tìch hadù … hrùùùùza), chameleón a ….. tchoøi. Jooooo, ètete dobøe. Ty chovala svého èasu na balkónì. K nesmírné radosti a povyražení sousedù Mrkající. Taky s nimi chodila na procházku do parku, k èemuž si v Itálii poøídila speciální taštièku s 20 kapsami. PØESNÌ s dvaceti kapsami. Byla jsem u toho a na vlastní oèi vidìla prodavaèe, když ani stopadesátýosmý model nebyl dost dobrý. Jeho pohled byl navzdory naší neznalosti italštiny naprosto vypovídající. Teda pro mì vypovídající. Nonverbální komunikace není matematickou disciplínou, takže Evu v soustøedìném vybírání modelu na tchoøí procházky lautr nic nerušilo. Hrùzu, kterou si nakonec odnesla, vám popisovat nebudu, ale mìla 20 KAPES Mrkající. Na rozdíl od ní, já trpím zoofóbií Zamraèený . Pøeloženo do èeštiny – chronický a panický strach ze zvíøat. Všech. Léèit to nejde, je tøeba se s tím nauèit žít, což za chápavé pomoci a bezbøehé trpìlivosti okolí zvládám celkem dobøe. Jelikož fóbie se taky nedá spoèítat, pro Evu tudíž také NEEXISTUJE. Že mì to mùže zabít, s nonšalancí sobì vlastní ignoruje.

Ještì na škole, kdy ona matiku, informatiku, statistiku a jiné pøíšernosti dìlala levou rukou (co levou rukou, nehtem malíèku levé ruky), zatímco já mìla prdel vysezenou do kostky Usmívající se, jsem zas jednou plichtila u ní v kuchyni nìjaké pøíklady, které jsou vìtšinové populaci akorát k zlosti, vzteku èi breku … a ona u toho vaøila guláš. Šlo mi to jak psovi pastva, to uznávám. Ale na svou omluvu musím øíct, že jsem byla neustále rozptylována a gulášem to fakt nebylo (i když jsem dost žravá). Rybièky v akváriu mì nechávaly celkem v klidu, ale oèi byly neustále pøitahovány k té pøíšerné kobøe nebo co to bylo, nohy jsem mìla stabilnì na židli, kvùli psovi, co se tam volnì promenoval a moje kotníky se mu pøevelice zamlouvaly a když mi na hlavì pøistála mluvící andulka, klovala mi do hlavy, škubala vlasy a kradla pistácie, co jsem mìla nachystané na stole, aby mi to líp myslelo, tak to bych vás chtìla vidìt. A Eva? Místo mì litovala drzého opeøence, co mi zpùsobil tik v oku a navíc vyškubal plno vlasù. Odnášela ho do klece hroznì neochotnì a ještì mu klavírovala do hlavy, že až ta pøíšerná ženská (ano, myslela tím mì!!!) odejde, tak ho zase osvobodí a bude si moct po bytì poletovat do aleluja. Cestou od klece mi koutkem jednoho oka nahlídla pøes rameno a … zaèala mì mlátit vaøechou od guláše.

„Jsi normální? Proè zrovna jááááá musím mít za kamarádku matematickou ignorantku? Okamžitì, ale okamžitì TO oprav!!!!“

Koukala jsem na ni, do sešitu, na ni, do sešitu a usilovnì hledala TU pøíšernost, které jsem se urèitì dopustila v chvilkovém pomatení smyslù, zatímco se mi její pták snažil vyklovat mozek z hlavy a pes ohlodat kotníky. Eva nade mnou stála, výhružnì koulela oèima, moje poèínající nervové zhroucení naprosto pøehlížela, ukazováèkem bubnovala o stùl a vypadala, že se o ni pokouší infarkt myokardu.

„NOOOOO? Bude to?“

„Když já NIC neumím najít. Myslím, že TO je fakt dobøe,“ pípla jsem neohroženì naprosto netuše, co si mám pod tím TO pøedstavit.

„Panebože ty to vidíš! Ty to vidíš! A dneska jsi zákeønì naplánoval mou poslední hodinku. ONA si vytkne mínus jednièku pøed integrál a ještì má tu drzost mi øíkat, že TO má dobøe. Je ti jasné, že jsi bez guláše, jo?“ zaøvala a odpochodovala ten guláš na just dodìlat (vaøí skvìle Zamraèený ). Jestli si myslíte, že jsem dostala ten den najíst, tak ne Zamraèený . Ale co bych chtìla. Za mínus jednièku pøed integrálem bych taky mohla nafasovat doživotí, pøípadnì gilotinu, lámání v kole èi vymýtání. Kdyby bylo na ní. Guláš byla úplná prkotina za tak tìžký høích Mrkající.

Proè to vlastnì píšu? Dlouho jsme se nevidìly a ještì dýl jsme se domlouvaly, že dáme kafe a probereme život a … tak. Ale znáte to. Furt je co dìlat. A najednou, poèátkem ledna smska:

„Ve støedu ve tøi v naší cukrárnì!“ Žádné u u, òu òu. Na to si ostatnì nepotrpíme ani jedna. V tom se pøevzácnì shodujeme. Evièkování, Martinkování, Jituškování, Danuškování a jiné zdrobòoulinkování fááákt nemusíme. Brrrrr. Jenom to píšu a leze mi mráz po zádech.

„Jak víš, že ausgerechnet teï potøebuju vìtrník jak sùl?“ odpípla jsem zpátky.

„Chytrost nejsou žádné èáry a 1 + 1 jsou odjakživa 2.“ pøišla odpovìï pro ni naprosto typická.

Že bych tomu až tak úplnì rozumìla, to se øíct nedá, matematika nikdy nebyla, není a nebude mùj kobylek a popravdì, je mi to úplnì šumák. Já vìøím intuici, pozitivní a negativní energii, síle myšlenky … a ona èíslùm.

A není to jedno? Hlavnì, že TO funguje. Smìjící se Smìjící se Smìjící se

Hezké dny s vašimi kamarádkami vám pøeje Martina Jiøíková

Publikováno na Ženy s.r.o. ZDE