Uživatel: Heslo:
Registrace Ztráta hesla

Chystáte se na dovolenou do Afriky?


Plavky?

Aspoň troje a jedny BEZPODMÍNEČNĚ s sebou do letadla. Kdyby se s kufrem stalo cokoliv, tak s plavkami a all inclusive přežiju. Také cokoliv Mrkající

Šaty?

Desatero na 14 dnů? No nevím, asi ještě přihodím svoje oblíbené užovky – dlouhé, zelené, obepnuté a sexy Mrkající . Co kdyby … Člověk nikdy neví Usmívající se .

Žabky z Itálie na pláž, střevíčky na večer, oblíbená plážová taška, pět knížek minimálně. Ne, radši šest!!! Jistota je jistota …

Ty jo – klobouk .

A faktory!!!

Padesátku na ksichtík a na tu mou bílou kůži minimálně třicítku. Sice nikdo neuvěří, že jsem byla v Egyptě, ale co už. Stejně jsem celý rok za ředitelku vápenky. Obávám se, že letos ovšem nebude budit pozornost „my white skin“, ale úúúúplně jiná část mého těla. A prsa to nebudou Usmívající se . Předevčírem odpoledne jsem se, naprosto nic zlého netuše, nechala masérkou poprvé v životě ukecat na baňkování. Takže má záda jsou aktuálně zbaňkovaná, jak zákon káže, a mám takový neblahý pocit, že do odletu to opravdu, ale opravdu nezmizí. Na druhou stranu, má to i svá pozitiva. Možná, že díky modrofialovým kolečkům, která postupně mění barvu směrem k žlutozelené, poprvé najdu odvahu na opalování nahoře bez. Má barevná záda, za která by se nemusel stydět ani Picasso, budou zcela jistě přitahovat mnohem víc pozornosti než popředí, na kterém příroda v mém případě zrovna nešetřila Mrkající. Má vlastní sestra na to konto vždycky lapidárně konstatuje, že ona má prsa po tatínkovi proto, že když se nadělovalo, tak já si frontu vystála minimálně třikrát, takže na ni už se jaksi nedostalo. Není nad to, mít upřímné sourozence Úžasný.

Štukatérské potřeby.

A je jich teda celá kopa. Doby, kdy jsem si vystačila s černou tužkou na oči, jsou nenávratně pryč. A taky čas, který trávím drobnými (možná bych toto slovo měla pomalu přehodnotit) štukatérskými pracemi, se nějak neúměrně zvyšuje. No jo, no. Přece se nebudu hroutit. Akorát to chce v zavazadlech počítat s místem na krabičku (uznávám, v tomto případě to je malinko eufemistický výraz) první (nebo že by poslední?) záchrany. Jestli tohle všechno nacpu do kufru, tak to chci fakt vidět. To zas bude na letišti řečí. Ještě že to je „moje“ letiště. Holky slíbily, že přijdou zamávat a chlapi mi auto strčí do garáže, takže nemusím řešit taxík.

Nestíháme.

Dvě hodiny před odletem nedáme ani omylem, ale snad na vlastním letišti můžu mít trochu protekce. S jazykem na vestě a hodinovým skluzem jsme dorazili k odbavení. Ještě připnout ke kufrům identifikační lístky a můžu si dát v klidu dobré kafe.

„Bože, já jsem tak blbá!!!“ Lístky jsem na kufry připevnila zodpovědně, ale opačně. Na mém obřím loďáku je manželova vizitka a ta moje se skví na jeho mini kuférku.

„Ženo klííííídek. Jedeme na dovolenou. No stress. Kašli na štítky, oba kufry jsou naše, tak o co jde?“

Má pravdu. Začíná tolik vytoužená dovolená, takže nejvyšší čas přepnout na režim RELAX a vykašlat se na malichernosti. Kufry podáváme kočkám na check in, pozdravím se s bezpečáky a kluky od policie, zamávám chlapům u rentgenu, a protože holky z kanceláře nikde nevidím, naposledy se pohledem rozloučím s odletovou halou a jdu si dát to zasloužené kafe a zalistovat časákem plným strááááášně důležitých letních rad. V letadle se uhnízdím u okýnka a téměř okamžitě se propadám do spánku. Čtyři a půl hodiny zvládnu na jeden zátah. Ve spaní jsem hooooodně dobrá. Kdyby se pořádala mistrovství světa, budu jasný vítěz Mrkající . Díky této poměrně neobvyklé schopnosti vlastně ani nevím, jestli jsem blinkací typ. O strachu z létání platí totéž. Mám pocit, že ničím takovým netrpím, ale s jistotou to říct nemohu. Pokud platí rčení – spí spánkem spravedlivých, tak mé druhé jméno je Spravedlnost Usmívající se.

Probírám se spolehlivě s drnknutím koleček podvozku o přistávací dráhu. Odpočinutá, vyspaná do růžova a plná elánu. Zatímco všichni hrají hru „kdo dřív vypadne z letadla“, já sleduji okýnkem cvrkot na přistávací dráze, kde se zrovna vykládají naše kufry. Když vidím, jak se s nimi neurvale zachází a hází, nedivím se, že jsou domlácené jak žito. Najednou zbystřím a nemůžu uvěřit svým očím. Mezi ostatními kufry přistály sáňky. Normální, dřevěné sáňky, na kterých je smršťovačkou připevněn kufr.

„Hele, proč si lidi s sebou berou sáňky do Egypta?“ ptám se udiveně manžela.

„Copak já vím? Někde jsem viděl dokument o lyžování na dunách, no tak třeba si někdo chce zasáňkovat na poušti. Prosím tě nekoukej, kde co lítá a pojď už.“ Má pravdu. Nezajímají mě ostatní kufry, v duchu se modlím, ať hlavně najdu ten svůj a nebudu si muset vystačit s pohotovostními plavkami v kabelce. Venku nás udeří příšerné vedro a já v duchu zajásám – KONEČNĚ VOLNO. Ještě absolvovat celní a pasové formality, přesun do hotelu a ….. moře. Jak já se těším. Miluji moře. Nemůžu se jej nabažit. Nechám se jím omývat, hýčkat, laskat. Je to doslova intimní vztah.

Štěstí mi přeje, na odbavovacím pásu právě přijíždí můj loďák. Popadnu jej, sednu si na něj a … jsem blažená. Pán Bůh mě vyslyšel, kufr se mi neztratil, počasí dovolenkové, hotel luxusní, výlety lákavé …... paráda. Ne všichni ovšem mají stejné štěstí. Lidi se mačkají kolem pásu s kufry marně vyhlížejíc ten svůj a začínají remcat.

„Proboha, co to vyložili za letadlo? To nejsou naše kufry! Kam nám je zašantročili? Takové sáňky tady běží už třetí kolo, nikdo je nechce a naše kufry nikde ……“. Ozývá se čím dál naštvaněji od pásu.

Mé, už tak intenzivně vysílané díkůvzdání tomu nahoře, že jako vyslyšel stokrát drmolené modlitby, se ještě zesilují, když najednou se můj zavšechokolnostíklidný manžel mlčky vrhá k pásu, strhává z něj milé sáňky i s kufrem a vztekle škube fólii Zamračený. Hromadné remcání jako na povel ustává a pozornost všech se upírá na něj. Mé modlitby jsou touto událostí samozřejmě drsně přerušeny a je mi jasné, že pravděpodobně tím horkem nebo co, se můj muž asi definitivně zbláznil a současně mi dochází, že začátek vytoužené dovolené nemusí být tak růžový, jak se mi ještě před chvílí zdálo. Opouštím bezpečné místo na svém kufru a klidným hlasem ke svému muži promlouvám:

„Zlato, to není tvůj kufr.“ Nic. Jako bych mluvila marťansky, či co. Klid. Opakuji si v duchu úporně, ztráta duševní rovnováhy je vážná věc. Zopakuj to znova. Hlavně v klidu.

„Zlatíííííí, TO vážně není tvůj kufr.“ Úpěnlivě opakuji a davu dávám nonverbálně na srozuměnou, že se mi manžel pravděpodobně zbláznil, nicméně litovat mě netřeba, jsem silná žena. Zvládnu to. Usmívající se

Vzpomenu si, že v těchto případech zabírá strategie „ohrané desky“ (ono stejně nic jiného nejde v té chvíli aplikovat – bych vás chtěla vidět) a když se nadechuji k třetímu opakování, můj zavšechokolnostíklidný muž vztekle vyštěkne:

„TO je můj kufr, kozo blbá.“ A když vidí můj stále nechápavý výraz, už smířlivěji dodává:

„Ty sáňky ti přibalili na letišti. Kamarádi, pravděpodobně.“

Jsou okamžiky v životě lidském, vteřiny prchavé, kdy vám všechno dojde. A to bylo akorát teď. Můj mozek najednou všechno pochopil. Holky se se mnou přišly rozloučit, ale po svém. Znám je jak svoje boty. Dokonce vím i která to vymyslela a zosnovala, která zorganizovala a která prakticky zrealizovala. Dokonalý fórek. Bohužel nemohly tušit, že já zaměním identifikační lístky na kufrech a jejich srandička tím postoupí do vyššího levelu. Kouzlo nechtěného. Potvrzení mého tušení přichází vzápětí. Když se manželovi konečně podařilo kufr vymanit z fóliového sevření a odpreparovat jej od milých sáněk, objevil se vzkaz. Kýčovitý obrázek zasněžených hor s doprovodným textem:

Dovolili jsme si ti přibalit do pouště doplněk, na který jsi určitě zapomněla, ale bez kterého dovolená v Egyptě není to pravé ořechové ….

Směju se. Ne. Řehtám se jak blbá a nejsem k zastavení. Minutu. Dvě. Pět. Deset. Nepřestává to. Říká se, že lásku a kašel neutajíš. Já přidávám ještě smích. Nejde zabít. Nejde mu poručit. Nejde zadusit. Pořád probublává ven. Dere se na povrch. Klokotá ve mně. A je to tím horší, čím víc se manžel snaží být neviditelný a vraždí mě u toho pohledem. A se mnou se chichtá celé letadlo. Dobrá nálada je nakažlivá a tady zasáhla dvě stě lidí jako mor a vydržela po celý pobyt. Chcete se stát známou VIP osobností? Tady máte zaručeně zaručený návod Smějící se. Na druhou stranu bez mučení přiznávám, že žádná moje dovolená nebyla tak náročná na sebeovládání. Decentní kašlání do ubrousku, kterým jsem maskovala výbuchy smíchu, mě pronásledovalo v jednom kuse.

Je čas jít k odbavení, když v tom vidím, že manžel si bere svůj kufr a milé sáňky nechává dál jezdit na páse.

Hele, ale to jsou úplně nové sáňky. Krásné. Dřevěné. Barevné. Moje. Osobní. Jedinečné. Nezapomenutelné……“ škemrám dusíc v sobě pořád ten neutuchající smích.

„Jako že bychom si je vzali s sebou do hotelu, co? A na recepci je přihlásili jako přistýlku. Tak na to ZAPOMEŇ!!!!“ zahřímá můj muž a já vím, že to je definitivní konec téhle sáňkovací egyptské anabáze.

Na každém letišti jsou ztráty a nálezy. Mnohdy hodně bizarní. Chtěla bych být muškou jenom zlatou a vidět Egypťany, když na jezdícím pásu objevili tyto moje báječné sáňky. Co se jim asi tak honilo hlavou?

Publikováno na Ženy s.r.o. ZDE




2013 © PiDi Soft |  Mapa stránek