Uivatel: Heslo:
Registrace Ztrta hesla

Chystáte se na dovolenou do Afriky?


Plavky?

Aspoò troje a jedny BEZPODMÍNEÈNÌ s sebou do letadla. Kdyby se s kufrem stalo cokoliv, tak s plavkami a all inclusive pøežiju. Také cokoliv Mrkající

Šaty?

Desatero na 14 dnù? No nevím, asi ještì pøihodím svoje oblíbené užovky – dlouhé, zelené, obepnuté a sexy Mrkající . Co kdyby … Èlovìk nikdy neví Usmívající se .

Žabky z Itálie na pláž, støevíèky na veèer, oblíbená plážová taška, pìt knížek minimálnì. Ne, radši šest!!! Jistota je jistota …

Ty jo – klobouk .

A faktory!!!

Padesátku na ksichtík a na tu mou bílou kùži minimálnì tøicítku. Sice nikdo neuvìøí, že jsem byla v Egyptì, ale co už. Stejnì jsem celý rok za øeditelku vápenky. Obávám se, že letos ovšem nebude budit pozornost „my white skin“, ale úúúúplnì jiná èást mého tìla. A prsa to nebudou Usmívající se . Pøedevèírem odpoledne jsem se, naprosto nic zlého netuše, nechala masérkou poprvé v životì ukecat na baòkování. Takže má záda jsou aktuálnì zbaòkovaná, jak zákon káže, a mám takový neblahý pocit, že do odletu to opravdu, ale opravdu nezmizí. Na druhou stranu, má to i svá pozitiva. Možná, že díky modrofialovým koleèkùm, která postupnì mìní barvu smìrem k žlutozelené, poprvé najdu odvahu na opalování nahoøe bez. Má barevná záda, za která by se nemusel stydìt ani Picasso, budou zcela jistì pøitahovat mnohem víc pozornosti než popøedí, na kterém pøíroda v mém pøípadì zrovna nešetøila Mrkající. Má vlastní sestra na to konto vždycky lapidárnì konstatuje, že ona má prsa po tatínkovi proto, že když se nadìlovalo, tak já si frontu vystála minimálnì tøikrát, takže na ni už se jaksi nedostalo. Není nad to, mít upøímné sourozence Úžasný.

Štukatérské potøeby.

A je jich teda celá kopa. Doby, kdy jsem si vystaèila s èernou tužkou na oèi, jsou nenávratnì pryè. A taky èas, který trávím drobnými (možná bych toto slovo mìla pomalu pøehodnotit) štukatérskými pracemi, se nìjak neúmìrnì zvyšuje. No jo, no. Pøece se nebudu hroutit. Akorát to chce v zavazadlech poèítat s místem na krabièku (uznávám, v tomto pøípadì to je malinko eufemistický výraz) první (nebo že by poslední?) záchrany. Jestli tohle všechno nacpu do kufru, tak to chci fakt vidìt. To zas bude na letišti øeèí. Ještì že to je „moje“ letištì. Holky slíbily, že pøijdou zamávat a chlapi mi auto strèí do garáže, takže nemusím øešit taxík.

Nestíháme.

Dvì hodiny pøed odletem nedáme ani omylem, ale snad na vlastním letišti mùžu mít trochu protekce. S jazykem na vestì a hodinovým skluzem jsme dorazili k odbavení. Ještì pøipnout ke kufrùm identifikaèní lístky a mùžu si dát v klidu dobré kafe.

„Bože, já jsem tak blbá!!!“ Lístky jsem na kufry pøipevnila zodpovìdnì, ale opaènì. Na mém obøím loïáku je manželova vizitka a ta moje se skví na jeho mini kuférku.

„Ženo klííííídek. Jedeme na dovolenou. No stress. Kašli na štítky, oba kufry jsou naše, tak o co jde?“

Má pravdu. Zaèíná tolik vytoužená dovolená, takže nejvyšší èas pøepnout na režim RELAX a vykašlat se na malichernosti. Kufry podáváme koèkám na check in, pozdravím se s bezpeèáky a kluky od policie, zamávám chlapùm u rentgenu, a protože holky z kanceláøe nikde nevidím, naposledy se pohledem rozlouèím s odletovou halou a jdu si dát to zasloužené kafe a zalistovat èasákem plným strááááášnì dùležitých letních rad. V letadle se uhnízdím u okýnka a témìø okamžitì se propadám do spánku. Ètyøi a pùl hodiny zvládnu na jeden zátah. Ve spaní jsem hooooodnì dobrá. Kdyby se poøádala mistrovství svìta, budu jasný vítìz Mrkající . Díky této pomìrnì neobvyklé schopnosti vlastnì ani nevím, jestli jsem blinkací typ. O strachu z létání platí totéž. Mám pocit, že nièím takovým netrpím, ale s jistotou to øíct nemohu. Pokud platí rèení – spí spánkem spravedlivých, tak mé druhé jméno je Spravedlnost Usmívající se.

Probírám se spolehlivì s drnknutím koleèek podvozku o pøistávací dráhu. Odpoèinutá, vyspaná do rùžova a plná elánu. Zatímco všichni hrají hru „kdo døív vypadne z letadla“, já sleduji okýnkem cvrkot na pøistávací dráze, kde se zrovna vykládají naše kufry. Když vidím, jak se s nimi neurvale zachází a hází, nedivím se, že jsou domlácené jak žito. Najednou zbystøím a nemùžu uvìøit svým oèím. Mezi ostatními kufry pøistály sáòky. Normální, døevìné sáòky, na kterých je smršovaèkou pøipevnìn kufr.

„Hele, proè si lidi s sebou berou sáòky do Egypta?“ ptám se udivenì manžela.

„Copak já vím? Nìkde jsem vidìl dokument o lyžování na dunách, no tak tøeba si nìkdo chce zasáòkovat na poušti. Prosím tì nekoukej, kde co lítá a pojï už.“ Má pravdu. Nezajímají mì ostatní kufry, v duchu se modlím, a hlavnì najdu ten svùj a nebudu si muset vystaèit s pohotovostními plavkami v kabelce. Venku nás udeøí pøíšerné vedro a já v duchu zajásám – KONEÈNÌ VOLNO. Ještì absolvovat celní a pasové formality, pøesun do hotelu a ….. moøe. Jak já se tìším. Miluji moøe. Nemùžu se jej nabažit. Nechám se jím omývat, hýèkat, laskat. Je to doslova intimní vztah.

Štìstí mi pøeje, na odbavovacím pásu právì pøijíždí mùj loïák. Popadnu jej, sednu si na nìj a … jsem blažená. Pán Bùh mì vyslyšel, kufr se mi neztratil, poèasí dovolenkové, hotel luxusní, výlety lákavé …... paráda. Ne všichni ovšem mají stejné štìstí. Lidi se maèkají kolem pásu s kufry marnì vyhlížejíc ten svùj a zaèínají remcat.

„Proboha, co to vyložili za letadlo? To nejsou naše kufry! Kam nám je zašantroèili? Takové sáòky tady bìží už tøetí kolo, nikdo je nechce a naše kufry nikde ……“. Ozývá se èím dál naštvanìji od pásu.

Mé, už tak intenzivnì vysílané díkùvzdání tomu nahoøe, že jako vyslyšel stokrát drmolené modlitby, se ještì zesilují, když najednou se mùj zavšechokolnostíklidný manžel mlèky vrhá k pásu, strhává z nìj milé sáòky i s kufrem a vztekle škube fólii Zamraèený. Hromadné remcání jako na povel ustává a pozornost všech se upírá na nìj. Mé modlitby jsou touto událostí samozøejmì drsnì pøerušeny a je mi jasné, že pravdìpodobnì tím horkem nebo co, se mùj muž asi definitivnì zbláznil a souèasnì mi dochází, že zaèátek vytoužené dovolené nemusí být tak rùžový, jak se mi ještì pøed chvílí zdálo. Opouštím bezpeèné místo na svém kufru a klidným hlasem ke svému muži promlouvám:

„Zlato, to není tvùj kufr.“ Nic. Jako bych mluvila maransky, èi co. Klid. Opakuji si v duchu úpornì, ztráta duševní rovnováhy je vážná vìc. Zopakuj to znova. Hlavnì v klidu.

„Zlatíííííí, TO vážnì není tvùj kufr.“ Úpìnlivì opakuji a davu dávám nonverbálnì na srozumìnou, že se mi manžel pravdìpodobnì zbláznil, nicménì litovat mì netøeba, jsem silná žena. Zvládnu to. Usmívající se

Vzpomenu si, že v tìchto pøípadech zabírá strategie „ohrané desky“ (ono stejnì nic jiného nejde v té chvíli aplikovat – bych vás chtìla vidìt) a když se nadechuji k tøetímu opakování, mùj zavšechokolnostíklidný muž vztekle vyštìkne:

„TO je mùj kufr, kozo blbá.“ A když vidí mùj stále nechápavý výraz, už smíølivìji dodává:

„Ty sáòky ti pøibalili na letišti. Kamarádi, pravdìpodobnì.“

Jsou okamžiky v životì lidském, vteøiny prchavé, kdy vám všechno dojde. A to bylo akorát teï. Mùj mozek najednou všechno pochopil. Holky se se mnou pøišly rozlouèit, ale po svém. Znám je jak svoje boty. Dokonce vím i která to vymyslela a zosnovala, která zorganizovala a která prakticky zrealizovala. Dokonalý fórek. Bohužel nemohly tušit, že já zamìním identifikaèní lístky na kufrech a jejich srandièka tím postoupí do vyššího levelu. Kouzlo nechtìného. Potvrzení mého tušení pøichází vzápìtí. Když se manželovi koneènì podaøilo kufr vymanit z fóliového sevøení a odpreparovat jej od milých sánìk, objevil se vzkaz. Kýèovitý obrázek zasnìžených hor s doprovodným textem:

Dovolili jsme si ti pøibalit do pouštì doplnìk, na který jsi urèitì zapomnìla, ale bez kterého dovolená v Egyptì není to pravé oøechové ….

Smìju se. Ne. Øehtám se jak blbá a nejsem k zastavení. Minutu. Dvì. Pìt. Deset. Nepøestává to. Øíká se, že lásku a kašel neutajíš. Já pøidávám ještì smích. Nejde zabít. Nejde mu poruèit. Nejde zadusit. Poøád probublává ven. Dere se na povrch. Klokotá ve mnì. A je to tím horší, èím víc se manžel snaží být neviditelný a vraždí mì u toho pohledem. A se mnou se chichtá celé letadlo. Dobrá nálada je nakažlivá a tady zasáhla dvì stì lidí jako mor a vydržela po celý pobyt. Chcete se stát známou VIP osobností? Tady máte zaruèenì zaruèený návod Smìjící se. Na druhou stranu bez muèení pøiznávám, že žádná moje dovolená nebyla tak nároèná na sebeovládání. Decentní kašlání do ubrousku, kterým jsem maskovala výbuchy smíchu, mì pronásledovalo v jednom kuse.

Je èas jít k odbavení, když v tom vidím, že manžel si bere svùj kufr a milé sáòky nechává dál jezdit na páse.

Hele, ale to jsou úplnì nové sáòky. Krásné. Døevìné. Barevné. Moje. Osobní. Jedineèné. Nezapomenutelné……“ škemrám dusíc v sobì poøád ten neutuchající smích.

„Jako že bychom si je vzali s sebou do hotelu, co? A na recepci je pøihlásili jako pøistýlku. Tak na to ZAPOMEÒ!!!!“ zahøímá mùj muž a já vím, že to je definitivní konec téhle sáòkovací egyptské anabáze.

Na každém letišti jsou ztráty a nálezy. Mnohdy hodnì bizarní. Chtìla bych být muškou jenom zlatou a vidìt Egypany, když na jezdícím pásu objevili tyto moje bájeèné sáòky. Co se jim asi tak honilo hlavou?

Publikováno na Ženy s.r.o. ZDE