Uivatel: Heslo:
Registrace Ztrta hesla

Výmluva není omluva ...


Za chvíli mi zaèíná hodina, ale když sebou hodím, v bufetu mi ještì stihnou uvaøit kafe. Ráno jsem vypila jenom céèko a do pøestávky bez aspoò pididávky kofeinu nevydržím. Zatímco èekám, než zavaøí voda, tak nìjak nechtì vyslechnu nìco, co slyšet urèitì nemám.

„Máš tu prezentaci na dnešek? Já to nedala. Víš jak, mìla jsem dost práce s absolutorkou, nìkolikrát jsem ji musela pøedìlávat, kromì toho taky lítám po brigádách, ale hlavnì jsem mìla narozky a ještì jsem nevylezla z oslav S vyplazeným jazykem …. Prostì nestíhám. A absolutnì nevím, co jí øíct.“

„Prosím tì, si dìláš hlavu. Já to taky nemám a co? Nìco si vymyslím. Sleduj a uè se od mistra Úžasný !“

Mé obavy, že budu odhalena, jsou úplnì liché, ti dva jsou tak zabraní do svého hovoru, že naprosto nevnímají, kde co lítá. Beru si kafe a míøím za nimi do tøídy.

„Tak mé dìti, témìø vlastní, jakmile zapíšu do tøídnice docházku, budeme k vašemu i mému velikému potìšení pokraèovat v prezentacích domácích úkolù. Minule jsme skonèili smlouvami na stavební práce a strojnì-technologické celky, což Veselý a spol moc pìknì zpracovali a dneska pokraèujeme leasingem, bankovními smlouvami a budeme konèit franchisou…… Takže první skupina…. pojïte se nachystat.“

„Paòèitelko …. já dneska nemohu prezentovat, protože jsme teï doma mìli nìjaké osobní a zdravotní problémy……Maminka má onkologický nález a já ji musím zrovna za chvíli doprovodit k lékaøi … chápete … Tím jsem se chtìl omluvit z dnešní výuky … ble, ble, ble.“

Bože, proè si lidi poøád dokola myslí, že je lepší øíct lež než pøiznat pravdu, že je jednodušší na fleku vymyslet výmluvu než ze sebe vysoukat omluvu? A navíc ani moc neinovují. Mùj spolužák svého èasu pohøbil celou svou rodinu a nìkteré její èleny i dvakrát, aby se ulil z èeštiny, kterou nesnášel. Jako že to líp vypadá? Nebo líp zní? Tolik mì to zlobí, že jsem dokonce hledala, co na tenhle úkaz øíká literatura. Takže co je dle chytrých lidí výmluva? Naèanèaná lež nebo-li vysvìtlení, pøi kterém jde pøedevším o udržení pozitivního image osoby nebo osob, které mají máslo na hlavì a domnívají se, že když svou chybu nepøiznají, ostatní jim uvìøí. Tedy alespoò si myslí, že se jim to daøí. Jo, tak to je høebík do hlavy. Nejde o nesplnìný úkol a chvilku nepøíjemností s tím spojenou. Jde o to zachovat si dekórum. Fasádu. Image tøídní autority. A to stojí, co to stojí.

„Promiòte, Nováèku, trošku jsem se zamyslela …, co jste øíkal?"

„No … nemám tu prezentaci, protože maminka ……“ Nadìje, že zopakováním svého výmyslu Nováèek pochopí, jak je to trapné, nedùstojné a hlavnì zbabìlé, se rozplynula v detailním popisu údajné rakoviny tøetího prsu. Ve tøídì je záhadnì ticho. Všichni vìdí nebo aspoò tuší, o co jde, a èekají, jestli tahle herecká etuda bude dost vychytaná, aby ze mì vyrobila krávu nebeskou.

„Ještì nìkdo potøebuje odejít?“ ptám se do absolutního ticha. Vzadu se zvedne Svobodová a pomalu, ale odhodlanì ze sebe souká:

„Paní uèitelko, prosím, omluvte mì, nemusím sice odejít, ale nemám zpracovaný domácí úkol. Podcenila jsem to, špatnì si zorganizovala èas a nestihla to. Moc se vám omlouvám a prosím o možnost prezentovat v náhradním termínu.“

Normálnì je dost obtížné tøicet dvacetiletých studentù umravnit, ale teï by byl slyšet špendlík spadnout. Všimli jste si toho taky? Když nìkdo øekne pravdu tam, kde se oèekává výmluva, vìtšinou nastane ticho. Jako kdyby byli všichni pøekvapeni, protože pravda se tak nìjak nenosí. Nejsme na ni zvyklí. Neèekáme ji a možná ji ani nechceme slyšet. Nebo ji ignorujeme. Jako by prostì neexistovala. Radìji uvìøíme, že naše vlastní smysly nefungují, než bychom si pøipustili realitu. Nevidíme, neslyšíme, necítíme, nevnímáme. Èerná není èerná, protože my jsme zvyklí na bílou a pøes to nejede vlak.

Dívám se na nì a pøemýšlím, co s tím. Udìlat ze sebe blbku, Nováèka uvolnit z hodiny, Svobodové dát nový termín a pokraèovat jako by se nechumelilo? Proè mì to tak vytáèí? Vždy jde o banální výmluvu, tak proè nad tím nemávnu rukou? Nemùžu. Ne proto, aby si o mnì nemysleli, že jsem hlupák, který všechno spolkne, ale kvùli nim. Nesmí brát vytáèky jako normu. Pravda není to samé, co lež a omluva není výmluva. Ale co je nejdùležitìjší, nic se tím nikdy nevyøeší, problém se akorát odsune a pøifoukne a co víc, èlovìku se nejenže neuleví, ale život si spíš zkomplikuje. Nováèku, Nováèku, místo aby sis svùj spoleèenský kredit pøed ostatními upevnil a obhájil (ostatnì proto sis tyhle hovadiny vymyslel), tak sis ho pìknì polepil, když nechci použít pregnantnìjší výraz. Staèí se po tøídì rozhlédnout. Všem je jasné, kdo je tady za zbabìlce v lepším pøípadì komika a kdo si získal respekt a uznání. K vyslovení pravdy je totiž tøeba odvahy. A tu musím ocenit.

„Takže Nováèek pùjde doprovodit maminku na onkologii, èímž si pravdìpodobnì zavírá dveøe k vèasnému zápoètu a tím pádem i k øádnému ukonèení semestru a studia vùbec, protože jednak neprezentoval domácí úkol, ale navíc nebude mít díky dnešní absenci splnìnu ani docházku. Velmi oceòuji vaši empatii a soucit s maminèinou nemocí, ale život je boj a jak víte, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. A Svobodová mi donese index.“

Za naprostého ticha zapisuji do indexu zápoèet. Svobodová konsternována odchází na své místo, Nováèek rovnìž konsternován odchází neznámo kam a my pokraèujeme v prezentacích. Tøída pomalu ožívá a pøímo hmatatelnì cítím, že mezi nás zavítala … paní Dùvìra.

Ve chvíli, kdy si zrovna vysvìtlujeme rozdíl mezi finanèním a operativním leasingem, nìkdo zaklepe, dveøe se otevøou a v nich stojí zkroušený Nováèek.

„Paòèitelko, jsem vùl. Korunovaný.“

Šlápnul vedle Šlápnul vedle Šlápnul vedle

Publikováno na Ženy s.r.o. ZDE